Z rozhodnutí Dr. Lípy pracovalo pro uprchlíky z bývalého Československa na Francouzském konzulátě v Budapešti několik čs. diplomatů. Tam se snažila dostat většina běženců, která neměla pas. Proto přecházela slovensko-maďarskou hranici tajně. Kdo pas měl, mohl hledat pomoc už na Jugoslávském nebo Francouzském konzulátě v Bratislavě. Tam jim bezplatně vystavili vízum na počkání. Francie také platila cestu běženců jak k maďarsko-chorvatské hranici na řece Drávě, tak maďarsko-srbské u Subotici. Rovněž úplatky maďarským četníkům, průvodcům, převaděčům a převozníkům přes řeku Drávu. Organizačním centrem Balkánské cesty se stal Francouzský konzulát v Bělehradě.
Dr. Lípa s tichým souhlasem některých členů jugoslávské vlády vytvořil v Bělehradě Československé velvyslanectví v ilegalitě. Jeho úkolem bylo zabránit uvěznění československých utečenců za vstup do Jugoslávie bez víza a zajistit jim doklady umožňující jim odjezd ze země na Střední východ. Tak byli ušetřeni osudu čs. utečenců buď vrácených v Maďarsku na slovenskou či protektorátní hranici nebo těch odsouzených v Sovětském svazu ke třem rokům nucených prací za nepovolený vstup.
V tom sehrál významnou roli major František Hieke - československý vojenský pověřenec v Jugoslávii. Za první světové války byl srbským dobrovolníkem. Proto ho v jeho novém působišti dobře přijali a dali mu jugoslávský pas. Tím byl více chráněn před činností německých agentů v této neutrální zemi.
Právě činnost Československého svazu v království Jihoslovanském v letech 1939 – 1941 problémům jugoslávských úřadů s uprchlíky z bývalého Československa zabránila. Svaz vedený děkanem Lékařské fakulty v Záhřebu profesorem MUDr Františkem Smetánkou se u nich zaručil, že Svaz se na vlastní náklady postará o ubytování a stravu pro československé běžence při jejich cestě do Bělehradu. Jugoslávští pohraničníci byli předem informováni, na jakou záchytnou adresu mají být bratři Češi přicházející z Maďarska nebo Rumunska posláni – například k Brankovičům do Subotice.
Uprchlíci přicházející z Mariboru či chorvatských hranic byli ubytováni v Záhřebu v Českém národním domě na Šibičově ulici č. 20. Ošetřili je, dali najíst i poskytli chybějící oblečení. Tyto aktivity Svazu byly financovány z veřejných sbírek. Někteří čs. běženci byli z hranice eskortováni do dalších center Svazu - Českého domu v Bělehradě na Garašaninově ulici nebo Mariboru.
Ze Záhřebu a Mariboru běženci jezdili do Bělehradu na cestovní doklad vystavený Čs. svazem. Ze Subotice jeli přímo na Bělehrad, někdy doprovázeni krajany pracovníky Čs. svazu, někdy jugoslávským policistou v civilu. Cestu z Bělehradu do Cizinecké legie už čs. dobrovolníkům platili Francouzi.
Po vypuknutí druhé světové války rozhodl Národní výbor československý v Paříži organizovat další cestu čs. dobrovolníků z Bělehradu do odboje vojenským způsobem. Na Francouzském konzulátě a v Českém domě v Bělehradě od ledna 1940 fungovala čs. zpravodajská skupina Marie. Její členové byli chráněni britským pasem. Ti čs. běžence prověřovali. Zde jim byl vystaven falešný hromadný pas k odjezdu na Střední východ. Další uprchlíci se tam dostali sami lodí ze Splitu. Do konce r. 1939 odjelo z Bělehradu do Bejrútu 315 dobrovolníků ve 25 skupinách. Od ledna do června 1940 dalších 1743 dobrovolníků v 52 transportech. Poslední 24. 6.
Pád Francie další průchod čs. uprchlíků do odboje ztížil. Navíc v srpnu úředníci jugoslávského Ministerstva vnitra začali spolupracovat s gestapem. To mělo pro další fungování Balkánské cesty vážné důsledky. Více v článku k 75. výročí zatčení JUDr. Soeldnera, Jiráska a Veselého v srpnu 2015.
.